Kdo byl kdo

Úryvek z knihy Kdo byl kdo - naši cestovatelé a geografové (možno zakoupit on-line) od nakladatelství Libri z roku 1997.

"Projíždíme první kilometry Guatemalou a jako vždy v nové zemi máme nosy přitištěné ke sklům oken.
Prašná hrbolatá silnice není pro 220 koní naší Tatry žádnou překážkou. S podvečerem míjíme vojenské stanoviště. Obraz, který vidíme, nás možná měl varovat. Vojáci jsou ve skupinách v palebných postech jako kdyby čekali na útok. Pohotovost je nápadná. Ale, kdo ví, třeba mají cvičení, nás si nikdo nevšímá. ...
Poprvé se mně zmocnil ten druh strachu onu noc. Otevřu oči. Uvědomím si, že se nalézám uprostřed noci kdesi v Guatemale. Po stropě bloudí světelné kužely baterek, zvenčí jsou slyšet hlasy a co chvíli někdo buší na uzavřené dveře tatry. Vyhlédnu ven. Ve tmě kolem vozu pobíhají civilně oblečené postavy. V ruce mají mají pistole a automatické zbraně. Je tři čtvrtě na dvě."
Úryvek z knihy Petra Bárty líčí nejdramatičtější zážitek skupiny, která se 18. 3. 1987 vydala s Tatrou 815 GTC na cestu pěti světadíly. Novináře Bártu získal pro myšlenku vydat se karavanem kolem světa kameraman Jiří Stöhr, s nímž se v roce 1968 vydal obdobným vozem na Expedici Lambaréné. Spolu s nimi vytvořili posádku tatry tlumočník a navigátor Stanislav Synek a pilot ultralehkého letadla František Jeniš. Na místech řidičů se vystřídali (v brazilském São Paulu) Dalibor Petr a Karel Valchař z Kopřivnice. První kilometry trasy ukrajovala tatra směrem na Vídeň a přes Rakousko do Švýcarska. Expedice zamířila přes Francii do Španělska a Portugalska. Obrátila se na sever a na území Norska překročila severní polární kruh. Přepravila se na Lofoty, aby dosáhla nejsevernější konec Evropy. Projela Švédsko a Finsko, evropskou částí Sovětského svazu a protnula Polsko, aby se po vlastní ose přes Berlín dopravila do Bremerhavenu. V severoněmeckém přístavu u ústí Vesery se expedice i s tatrou nalodila a přeplula Atlantik. Po třech měsících končil na severoamerickém pobřeží tzv. evropský prolog, při němž tatra projela 18 zemí starého kontinentu. V kanadském přístavu Halifax začínala americká etapa cesty. Její trasa vedla proti toku Řeky sv. Vavřince přes Montreal, Ottawu a Toronto k Niagarským vodopádům a pokračovala do Bostonu, New Yorku (červenec 1987) a Washingtonu. Z hlavního města USA expedice zamířila severozápadním směrem, do oblasti Velkých jezer. Členové expedice se setkali se zástupci české komunity v Chicagu. V Denveru se tatra ocitla na úpatí Skalnatých hor (na vrcholku Mount Evans ve státě Colorado dosáhla výškového rekordu — 4 350 m) a zamířila na sever. Účastníky výpravy vedla touha spatřit Yellowstoneský národní park, stejně jako klukovská romantika je zavedla za hrdiny knih Jacka Londona na Aljašku. Projeli kanadskou provincií Yukon a navštívili zlatokopecké středisko Dawson City. Eskymácké město Enuvik na 69° 27' severní šířky bylo nejsevernějším bodem cesty tatry kolem světa.
Kopřivnický karavan se obrátil k jihu Nového světa. V itineráři se střídala města západního pobřeží — Vancouver, Seattle, San Francisco, Los Angeles, San Diego. Projel Arizonou do Las Vegas, a tak účastníci výpravy mohli obdivovat krásy Velkého kaňonu. Přes Phoenix zamířila tatrovka k hranicím Mexika.
Překročila je u Nogales a zamířila do Ciudad de México. Po 70 000 km a po projetí 21 zemí bylo nutné poprvé vyměnit pneumatiky. Vánoce roku 1987 členové výpravy prožili při výstupu na Popocatepetl (5 352 m), kde vztyčili československou vlajku. Na trase expedice následovalo Belize s novým hlavním městem Belmopanem a návštěvou dávného mayského sídla Xunantinichu. Potom přišla cesta do pasti, jak nazval kapitolu o překročení guatemalské hranice Bárta. Pro podezření ze špionáže byla výprava zadržena a po několik dnů v Guatemale internována.
Po propuštění pokračovala oloupená expedice v jízdě Střední Amerikou — Honduras, Nikaragua, Kostarika — a potom už čekala Brazílie. Letadlem se účastníci výpravy přesunuli ze San José do amazonského Manausu a odtud do São Paula, kde už je opět očekávala tatrovka. Pouze na území Brazílie s ní expedice najezdila kolem 10 000 km. Mezi navštívenými místy nechybělo São Paulo, Brasilia, Rio de Janeiro, ale i brazilské Lidice, nazvané podle symbolu nacistického teroru.
Z hlavního brazilského města vyrazila expedice 27. 6. 1988 do Uruguaye. Po projetí brazilského pobřeží ji čekalo Montevideo a po něm Buenos Aires. Argentinskými pampami se tatra vydala ke Kordillerám. Navštívila bolivijský La Paz a vytvořila cestou na horu Chacaltaya nový výškový rekord — 5 221 m. Dorazila k jezeru Titicaca a přejela do Peru. Sestoupila do Limy, aby znovu zvolna zdolala hřebeny And. Pronikla do nitra tropických pralesů a vysoko pod Huascaránem se její posádka poklonila památce československých horolezců, kteří zde 31. 5. 1970 zahynuli. Po nerovném povrchu Panamerické dálnice dojeli do Ekvádoru, kde v Guayaquilu tatru naložili na loď směřující na Nový Zéland.
Členové posádky se stali turisty a letadlo je přepravilo do Santiaga de Chile, na Velikonoční ostrov, Tahiti, Tongu, Cookovy ostrovy a na Západní Samou, kde prožili Vánoce roku 1988. V novozélandském Aucklandu znovu nasedli do tatry a pokračovali ve svých cestách. Projeli Severním ostrovem do Wellingtonu. Přeplavili se na Jižní ostrov a odtud do Austrálie.
Východiskem další cesty se stalo Sydney, odkud tatra zamířila na jih, do Melbourne. Z hlavního města státu Viktoria vyjela napříč australskou pustinou do Port Darwinu. Přes Indonésii, Thajsko a Vietnam (a s odbočkou na Filipíny) výprava dorazila do Číny.
Z přístavu Šanghaj dojela do Pekingu a odtud po Velké hedvábné cestě putovala 30 dnů po stopách dávných karavan, než koncem června 1989 překročila hranice s Pákistánem. Právě zde, v pohoří Karákóram, zahynul při sjíždění řeky Hunza František Jeniš. Posádka tatry pokračovala do Indie. Paňdžábem projeli do Dillí, odtud ke Ganze a potom dlouhé kilometry jižním směrem, posléze podél pobřeží do Bombaje. V jejím přístavu vlastně začínala africká etapa Expedice Tatra kolem světa.
Politické poměry v oblasti afrického rohu donutily osazenstvo karavanu k přistání v tanzanském přístavu Dár es-Salámu. Tatra projela přírodní rezervací Ngoro-Ngoro. Pokračovala přes Malawi a Botswanu zpět na sever do Zambie, kde členové výpravy prožili v Lusace Vánoce 1989. Zdržení lodi, která měla tatru převézt kolem nebezpečných končin východního pobřeží Afriky, vedlo k rozhodnutí vydat se na sever přes Etiopii a Súdán. Po jejich projetí dojel karavan do Egypta a Káhira se stala důležitou zastávkou na jeho cestě Afrikou.
Expedice překročila Suezský průplav a Sinajským poloostrovem projela do Jordánska. Zastavila se v 'Ammánu a navštívila zříceniny Petry. Dojela k Mrtvému moři a pokračovala do Sýrie a Libanonu. Někteří z jejích členů odbočili do Jeruzaléma a k expedici se přidali až při průjezdu Tureckem. Zbýval poslední úsek cesty — přes Bospor na evropskou pevninu, aby 1.5.1990 tatra po tříleté cestě překročila československé hranice: „Posledním okamžikem cesty je 4. květen 1990, kdy Tatra 815 GTC odpoledne projíždí špalírem mávajících zástupů Pařížskou ulicí na zapiněné Staroměstské náměstí. Její cesta trvala 3 roky, 1 měsíc a 12 dní. Byla dlouhá 195 000 km a účastníci expedice navštívili 67 zemí všech pěti obydlených kontinentů."
Úryvek z knihy Kdo byl kdo - naši cestovatelé a geografové (možno stále zakoupit on-line) (Libri, 1997)
V řadě biografických encyklopedií Kdo byl kdo tentokrát autoři představují čtenářům okolo 300 našich cestovatelů, ale také zeměpisců, kartografů, autorů map i plánů, autorů cestopisných svědectví, misionářů v odlehlých částech světa, orientalistů, náruživých botaniků či entomologů i svérázných dobrodruhů a dnešních cestovatelů. Vedle známých cestovatelů, jakými byl Holub, Frič, Kořenský či Vráz, se tak setkáme s řadou jesuitských misionářů, cestovatelů do Svaté země, tvůrců map Čech, Moravy i Slezska, prvních plánů Prahy, profesorů geografie na universitě a podobně.